Na podzim roku 2008 Jindra objevil na Anglickém eBay jednoho hezkého Skylina R33 GTST. Dle popisu a úprav vypadal opravdu velice dobře. Nebylo nad čím váhat a Jindra mě poprosil, aby ho zkusil vydražit, protože sám účet na eBay nemá. Po týdnu, kdy probíhal boj s dalšími zájemci jsem aukci vyhrál. Zaplacením menší zálohy přes PayPal začala velká akce, kdy jsem musel s majitelem domluvit termín a místo setkání, koupit letenky a vůbec se celkově připravit se na cestu do Anglie.

S majitelem jsme se poměrně rychle dohodli, že se sejdeme za týden v pátek odpoledne na nádraží v městečku Littlehampton, které je u jižního pobřeží Anglie, kde aktuálně žije. To byl hezký bonus, těšili jsme se, že uvidíme také Anglické pobřeží a moře, resp. oceán :)

K nalezení cesty posloužil (nečekaně) internet. Nejdříve sehnat letenky do Anglie. V tak krátkém čase jsem se bál, že nebudou nebo budou drahé, ale bylo to naštěstí úplně v pohodě. Letenky jsem nakonec sehnat od SkyEurope a ve finále byly i za rozumnou cenu. Jediná nevýhoda byla, že letadlo letělo na letiště Luton, které je notnou dávku cesty severně od Londýna. Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali na samotné jižní pobřeží, tak to nebyla dobrá zpráva, ale letenky na Heatrow vycházely šíleně draho. Tudíž Luton byl jasná volba :)

Z Luttonu je vzdálenost na pobřeží cca 90 mil, takže asi tak 2 hodinky jízdy autem. Nečekaně auto pro nás nebyla varianta, připadal v úvahu pouze vlak. Musím říct, že vlaky mají v Anglii dobře zmáknutý a na internetu jsem našel kompletní cestu během 10 minut. Nicméně samotná orientace na nádraží, to je jiná věc, ale o tom budu hovořit později :)

Před samotným odletem jsem musel vybrat peníze z banky, protože auto se obvykle platí v hotovosti. Zde jsme měli smůlu, protože v době, kdy jsme auto kupovali, tak byl zrovna kurz koruny k libře téměř 33 Kč, takže žádná sláva. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o úplně malou částku, tak se musí výběr v bance hlásit 3 dny předem. Opět jsem využil internet (eBanka) a zadal požadavek přes internet pro výběr rovnou v librách. Vše šlo bez problému, jen samotný poplatek za výběr byl asi 2 tisíce korun. Prostě klasika u našich českých bank, obrat klienta kdykoliv to je možné. Na přepážce jsem dostal notný balíček liber, který mě svojí velikostí překvapil.

Přišel den odletu, naše letadlo odlétalo z Ruzyně v nelidských 6:30 ráno. To vyžadovalo velkou dávku nadšení, protože vstávat ve 4 hodiny ráno není nic příjemného. Na letišti už je od samotného ráno velký frmol, on tam je vlastně vždy, ale stejně mě to vždy překvapí. S Jindrou jsme byli trošku nervozní, protože jsme nevěděli, jak to vše v Anglii půjde, zda najdeme ty správné vklady a zda opravdu ten člověk a auto existuje :) Po tradiční kontrole, která pro nás byla tentokráte trošku vyjímečná, protože jsem nikdy na letišti neměl větší hotovost. Napadali nás takové filmové scény, kdy si toho celníci všimnou, vezmou nás stranou a budou nás vyslýchat, proč vozíme tolik peněz. Naštěstí se nic takového nestalo, kontrolou jsme prošli bez problémů, když nepočítám moje padající kalhoty, protože si musíte sundat pásek, jestli v něm náhodou nemáte nějaké výbušniny. No a boty zmiňovat nemusím, na to si lidi už nějak zvykli. Holt musíme ctít bezpečnost a bojovat proti terorismu společně a všichni.

Airbus od SkyEurope

Už na nás čekal pěkný, polepený a zachovale vyhlížející Airbus od SkyEurope. Vydali jsme se tedy na palubu. Pro Jindru to bylo něco nového, protože jeho letecké zkušenosti se vážou na létání pouze se čmelákem, ale dopravní letadlo, tohoto typu, to bylo poprvé. Miluju start letadla, ten zátah a akcelerace je prostě skvělá a vždy se na tuhle část letu těším nejvíce. Samotný let je celkem nuda a přistání? Taky, pokud nesedíte u okýnka, aby jste se mohli alespoň kochat výhledem. Při letu nás příjemně překvapili, že nám dali snídani. To jsme vzhledem k tomu, že jsme letěli charterovým (nízko nákladovým) letem, nečekali. Samozřejmě jsme nemohli odmítnout a s chutí jsme do svých kručících žaludků dostali alespoň pár soust. Po necelých dvou hodinách přistáváme na letišti Luton, kdy samotné přistání bylo poněkud adrenalinové, protože pilot musel bojovat s velmi silným anglickým větrem. Při přistání mi přišlo, že pilot přistával spíše bokem, než rovně. Jak příhodné :-)

Lutonské letiště je opravdu malé. Výstup na dráhu a odvoz autobusem do příletové haly je něco, na co nejsme v Ruzyni či na jiných „velkých“ letištích zvyklí. To je asi jako když letíte do Brna či Ostravy. Velice mě překvapila kontrola po přistání. Naprosto příšerně dlouhá a odporná fronta k úředníkům, kteří kontrolují doklady cestujících. Ve frontě jsme bez občerstvení strávili téměř hodinu, hrůza. Tohle jsem v době evropské unie a otevřených hranic nečekal. To jsem ještě nezmínil, že jsme neměli pasy, ale cestovali jsme jen na občasný průkaz, takže naše nervozita ve frontě stoupala s časem a napadali nás myšlenky, že nás nepustí :) Občanka není problém, úředník mrknul, projel ji čtečkou a „good bye“, byli jsme volní, na letišti.

Po dlouhém čekání konečně přišlo kýžené vysvobození – mohli jsme koupit něco k pití a dojít na WC. Náš hlavní úkol byl sehnat lístky na vlak. Jak je zvykem, přímo v hale mají zastoupení všechny možné firmy, nabízející vám různorodé, víceméně, neužitečné služby. Velmi rychle jsem našel požadovaný kiosek, ve kterém bylo možné koupit lístky na místní vlaky. Po přistoupení k přepážce se na mě mile usmál typický angličan, jak jinak než černé pleti a se zaujetím se mi začal věnovat. Já jsem byl připraven a vytáhl jsem vytisknutý itinerář odkud a kam chci jet, pán velice rychle pochopil, něco naťukal do klávesnice a vytiskl nám 2 lístky. Hned jsme byli o 60 liber lehčí. Z letiště jezdí lokální autobus, který vozí lidi na blízké nádraží. Tudíž jsme se mohli vydat ven a dát si tolik očekávané cigáro na speciálně vyhrazeném místě, které bylo důmyslně označené cedulí zapálené cigarety. V Anglii to je s kouřením ošemetné a je nutné si dát pozor, kde můžete a nemůžete kouřit. Jinak vám hrozí pokuta 1000 liber.

Nádraží u letiště

Na místním vlakovém nádraží jsme chvilku bloudili a hledali to správné nástupiště. Byly tam celkem čtyři, takže takový problém to nebyl a po pár minutách jsem ho našli. Mezitím mi zavolal majitel Skylinu, jak jsme na tom. Po krátkém rozhovoru a informaci, že vše je OK a že budeme za 2 hodiny v Littehamptonu nás čekalo překvapení. Pravidelně přijížděli různé vlaky a odjížděli, měli jsme asi 20 minut do příjezdu našeho vlaku. Vlaky totiž v Anglii jezdí na čas, něco u nás nevídaného. Tak při tom čekání koukáme na vlak, který byl na „naší“ trati, normálně z něj vystoupili cestující, nastoupili jiní a vlak měl odjet. To se ale nestalo. Cestující pouze nastoupili, zavřeli se dveře a nic se asi 10 minut nedělo. Cestující uvnitř házeli nechápavé pohledy. Najedou se odněkud objevila banda policistů s šéfem, který byl v civilu. Něco na sebe pokřikovali a pak pomocí personálu otevřeli jedny dveře a začali prohledávat vlak. S Jindrou jsme na to koukali s úžasem a nechápavým pohledem. Po 10 minutách intenzivního prohledávání se najednou otevřeli dveře se zadní části vlaku, ze kterého policisté vytáhli chlápka. Nejspíše to byl nějaký zločinec. Samozřejmě už měl na rukou pouta. Poté policie asi dalších 30 minut vlak velmi důkladně prohledávala, zřejmě hledali něco, co měl ten zločinec u sebe. Tato celá akce samozřejmě zablokovala nádraží a mi jsme hned nabrali asi hodinu zpozdění. Konečně daný vlak pustili a my jsme se mohli začít mačkat s obrovským davem cestujících do našeho vlaku.

Na přestupním nádraží jsme měli chvilku čas...

Cesta v přecpaném vlaku nebyla žádný med. Čekala nás asi hodinová cesta na přestupní stanici, ze které už jel náš vlak přímo na smluvené nádraží. Ve vlaku jsme si ani neměli kam sednout, takže stát více jak hodinu bylo velké potěšení. Naštěstí v Londýně většina lidi vystoupila a konečně jsme si mohli sehnout. Cesta vlakem není nic záživného, nicméně jsme měli příležitost se koukat po anglickém venkově, který je moc hezký.

Auto majitele Skylina

Po dvou hodinách ve vlaku jsme dorazili na cílové nádraží. Zavolal jsem majiteli auta, který jsem jmenuje Carl. Sliboval, že je na místě do 5 minut. A opravdu se tak stalo, přijel stříbrný Mercedes, ze kterého už na nás nadšeně mával sympatický holohlavý típek. V autě moc místa neměl, protože má 2 děti a vzadu měl dětské sedačky. Já si sedl dopředu, na levou stranu kde obvykle bývá volant. Mohu říct, že to je opravdu divný pocit, když tam ten volant není :) Za to chudák Jindra se svojí mohutnou postavou se musel nasoukat do zadní části mezi 2 sedačky. Ještě, že nám Carl sliboval, že u auta budeme za pár minut, to dávalo Jindrovi naději, že to nějak přežije. První kilometry, když auto jede po levé straně silnice jsou opravdu podivné. Pořád jsem měl pocit, že je něco špatně… ale není. Je to prostě otázka zvyku. Po pár minutách to bylo celkem OK, i když na kruhovém objezdu to je ošemetné, to musíte doleva, místo doprava. To vlastně samé platí pro pravidlo pravé ruky, v Anglii je to tedy pravidlo ruky levé :)

Dílna, kde byl Skyline v Anglii opečováván

Opravdu po několika málo kilometrech jsme dorazili k dílně nebo spíše Abbey servisu, ve kterém už na nás Skyline čekal. Auto mělo velice čerstvě po laku přední nárazník, protože asi 3 dny předem ho Carl při vyjíždění z garáže odřel, šikulka :) Místní mechanik ještě kolem něj obíhal a upínal nárazník a blinkry. To bylo opravdu za minutu dvanáct. Po vizuální obhlídce auta přišla na řadu zkušební jízda, kterou samozřejmě udělal Carl, který svezl Jindru. Asi po deseti minutách se vrátili a Jindrovi zářil na tváři úsměv, takže mi bylo jasné, že auto funguje a že dnes si ho odvezeme.

A přesně jak jsem odhadoval, plácli jsme si. Museli jsme tedy zajít do banky, kam chtěl Carl uložit peníze, aby měl jistotu, že jsou pravé. Šli jsme do banky, které je obdobou naši České spořitelny – většinu klientelu tvořili místní důchodci, kteří dělají přímo v bance hotovostní operace. Vybírají či vkládají peníze. Decentní fronta důchodců nás zdržela asi 30 minut, poté jsme se konečně dostali k přepážce a peníze bez problémů na účet vložili.

Následovalo papírování. V Anglii je to řešeno velice pěkně, každý majitel auta má takový speciální formulář, kam majitel napíše nového majitele, jeho osobní údaje a jednu polovinu si vezme nový majitel a druhou pošle bývají majitel poštou na „evidenci vozidel“, kde dojde k odhlášení. SPZ zůstávají na autě, takže není nutné je řešit. To je supr. To znamená, nemusíte na žádný úřad a hned můžete legálně s autem odjet.

Co se týká pojištění, tak je v Anglii řešeno úplně jinak, než u nás. V Anglii je pojištěný řidič, nikoliv auto. A pokud nejste občas Anglie, tak s pojištěním máte velký problém. Teoreticky se dá sehnat dočasné, ale opravdu netuším kde a jak. Já jsem si zvolil a zároveň doporučuji cestu přes české pojišťovny, tedy ještě když jste v ČR si auto pojistit klasickým povinným ručením, ale místo SPZ auto pojistíte na VIN s tím, že pojišťovně řeknete, že čekáte na vydání českých dokladů. Ale pozor, některá anglická auta jsou import z Japonska a ty mají pouze 6 místný VIN kód a to může být problém. Toto lze tedy udělat bezpečně s autem, které bylo určeno pro Anglii a má klasický 16 místní VIN.

Papíry jsme měli vyřešeny, takže jsme mohli vyrazit. Jindra si tedy poprvé sednul za volant na pravé straně, auto nastartoval a psychicky se připravoval na cestu. První cíl byl benzínová pumpa, protože v autě svítila rezerva. Ještě, že si Jindra pamatoval cestu s projížďky s Carlem. Jindrovi jsem prvních pár metrů musel říkat, „buď vlevo, vlevo, vlevo“ … aby se do toho trošku dostal, protože poprvé to opravdu není jednoduché a síla zvyku je opravdu železná košile.V první zatáčce přišla zrada, protože auto s volantem vpravo má jinak páčky na blinkry a stěrače. Přesněji řečeno – naopak. Tedy vpravo máte blinkr, vlevo máte stěrače. No kolikrát si to Jindra za cestu spetl není ani možné spočítat :) Chudáci stěrače a okno :)

Skyline přes obchodem Currys, řešíme pojistky

Tankování u benzínky proběhlo hladce, nakoupili jsme také nějaké ty potraviny a zásoby pití, protože nás čekalo dlouhá cesta do Prahy. Ale abychom se mohli vymotat z městečka a vyrazit směr Dover, tak jsme pustili navigaci a naplánovali cestu. Navigace krátce na to ovšem začala ukazovat, že je vybitá. To bylo divné, protože byla normálně zastrčena v zásuvce zapalovače, který jak bylo zřejmé, nefungoval. Tudíž jsme byli nuceni zastavit na nejbližším možném místě. Zrovna jsme jeli přes kruhový objezd kolem nějakého obchodního domu Currys, tak jsme k němu zajeli a Jindra začal zkoumat, kde je problém. Po několika minutách rozebíraní palubní desky bez šroubováku jsme byli zoufalí. Rozhodl jsem se tedy, že se podívám do toho obchodu, co to je zač. Vypadalo to, že to budou nějaké potraviny, ale třeba budou mít na prodej nějaký šroubovák. K mému překvapení to nebylo obchod s potravinami, ale obchod pro kutily, něco jako Hornbach či Obi u nás. Náhoda, neuvěřitelná. Takže jsem velice rychle lokalizoval šroubováky a koupil takovou mini sadu. Jindra se hned pustil do rozebíraní a posléze jsme zjistili, že zapalovač nebyl zapojen. Takže jsme ho zapojili, zkusili otočit klíčkem a navigace pořád nic – nedobíjela se. Sakra, Jindru napadli pojistky. No jo, ale kde ve Skylinu jsou pojistky? Jindra jako zkušený mechanik je našel během krátké chvilky, ale čekalo nás jiné překvapení – veškeré popisy byly v japonštině, tedy v rozsypaném čaji, skvělé! Jindra svým trénovaným oken našel asi 3 špatné pojistky, takže přišla na řadu technika pokus – omyl. A ano, dle očekávání na třetí pokus jsme se trefili a mohli jsme vyrazit směr Dover – trajekt – Praha, navigace se začala dobíjet.

Skyline na dálnici - pauza na záchod, holt přírodě neporučíš

Skvělá zácpa na dálnici...

Cesta přes Anglii nebyla nijak náročná, z místních uliček jsme mířili na dálnici, která vede k Londýnu a poté přímo do Doveru. Jako bývá zvykem na dálnicích, tak jsme potkali kolonu. A to rovnou pořádnou. Na dálnici se stala bouračka, a tak policie uzavřela celý úsek dálnice. Všechna auta tedy sjížděla a začalo objíždění po místních okreskách, kde se v takovém množství aut spíše stálo než popojíždělo. Tato epizoda nás stála asi hodinu a půl, po které jsme se mohli opět vrátit na dálnici a pokračovat v cestě na Dover. To už se hezky stmívalo, protože z dílny jsme vyrazili asi okolo tří hodin odpoledne.

Skyline pěkně zaparkovaný na trajektu

Do Doveru jsme dorazili asi v sedm večer a hned jsme šli domlouvat trajekt. V kanceláři už téměř nikdo nebyl, ale byla tam jakási recepční, která nám řekla, že dneska P&O stávkuje a žádný trajekt nejede. No skvělá to zpráva! Nicméně vzápětí dodala, že existuje i jiná firma, která naštěstí normálně funguje a jezdí. Poslala nás dále do doků, rovnou k lodím, kde je prej taková malá kancelář, a že se tam můžem domluvit. Tudíž jsme se vydali do doku, kde po pár metrech přišla jakási kontrola, podobná té na letišti, akorát se zaměřením na auto. Místní úředníci oceňovali, jaké máme pěkné auto a jak pěkně zvučí. Pro kompletním prohledání všech přihrádek, kufru a zavazadel nás pustili bez problému dál. Po dalších několika metrech jsme opravdu objevili takovou boudu o které jsme tušili, že to je asi to, co hledáme. Bylo to tak, uvnitř byla řada lidí, především řidičů kamiónu, kteří řešili přepravu nákladu. Samotných lidí tam příliš nebylo. Po chvilce jsme se dostali na řadu a měli jsme dnes výjimečně štěstí, protože nejbližší trajekt měl odplouvat v osm hodin, a také na něm měli místo. Po zaplacení asi 70 liber jsme dostali kartičku a jeli jsme se zařadit do fronty na trajekt. Čekali jsme asi 5 minut a začalo naloďování. Jakmile nás posádka trajektu spatřila, tak velmi zkušeně posoudili, že s takto nízkým autem nevyjedeme do horního patra trajektu, kde normálně parkují osobní auta, takže nás nechali na úrovni s kamiony, hned u kraje.

Z Doveru jsme měli jet přibližně dvě hodiny do našeho cílového přístavu ve Francii – Calais. Plavba na trajektu je vždy velký zážitek a téměř pokaždé si připadám, jako bych právě vypil několik panáků, protože neustále houpání prakticky znemožňuje rovnoměrný či přímočarý pohyb. Vždy se hodně směju, když vidím ty motající se lidi snažící se někam dostat a konečně se posadit. Když zase naopak vyjdete z vnitřností lodi na palubu, tak vás začne do tváře velmi silně šlehat oceánský vítr a hromady soli, předpokládám z té velké solné louže. Takže pro kuřáky vysloveně potěšení, protože v tomto kouřit cigaretu není nic příjemného. A když jste uvnitř, tak tam zase není co dělat. S internetem člověk počítat nemůže, jídlo je extrémně předražené a v televizích po lodi běží většinou nějaké nesmysly.

Cesta trvala přesně dle odhadu a my se s autem ocitli konečně v Evropě, kde se jezdí po správně straně, přibližně v jedenáct hodin místního času. Jindra už celý „happy“, že jsme v Evropě, se značně uhoupaný z trajektu vydal na cestu směr Praha. Cestu jsme měli naplánovanou přes Francii – Belgii – Německo a samozřejmě ČR. Dle navigace cesta asi na 10 hodin, takže jsme měli výhled, že v doma budeme v sobotu na oběd.

Po přibližně prvních 200 kilometrech Jindra začal usínat, a tak jsme byli nuceni zastavit kousek za Brusellem na odstavném parkovišti a načerpat síly na další cestu. Ukázalo se, že spaní ve sportovním autě není rozhodně žádný med, a já osobně jsem se neustále probouzel a usínal maximálně na několik málo minut. Za to Jindra, si velmi pěkně pochrápal :) Zhruba po 2-3 hodinách se Jindra probral, nastartoval a opět jsme vyrazili na cestu. Průběh cesty není nutné speciálně popisovat, nechápavé a zároveň uznávající pohledy ostatních řidičů jsou pak příjemnou odměnou za tu hroznou dřinu.

Auto je tedy nyní v ČR a v Jindra má v plánu ho přestavět na levou stranu, přihlásit na české doklady a časem upravit i výkon motoru (nové a větší turbo už je koupeno :)).